Úvaha na téma Riziko a průvodní jevy ...
RIZIKO
Riskujeme protože jsme.
Anebo jsme protože riskujeme?
Riziko – nebezpečí nezdaru, neúspěchu, ztráty
Riziko – výzva, motivace k překonání sama sebe
Riskujeme vlastně dennodenně. V autě, ve vlaku, v letadle, na kole, v práci, doma, ve vztazích, sami v sobě. Riskujeme každičkou sekundu našeho života. Riskujeme každým krokem, který znamená vpřed. Vždyť už jen to, že člověk přemýšlí svým způsobem riskuje. Riskovat vlastně nepřestáváme nikdy. Na základě rizika posunujeme všechna poznání lidstva. Shodneme se tedy, že riziko je nedílnou a neodmyslitelnou součástí našeho života. Vždyť riziko nás provázelo již při samotném zrození, provázelo nás i naše rodiče. Je-li pravdou, že sami rozhodujeme o možnosti volby vstoupit na tento svět pak máme pravděpodobně to nejtěžší rozhodnutí za sebou. Opačně si ale nutno uvědomit, že riziko je jeden z mnoha nástrojů se kterým se nutno naučit plně zacházet a přizpůsobit jemu svoje životy. Všechna rizika ať ta co máme za sebou, ba i ta, která nás teprve čekají máme plně ve své hrsti a uzdu jim můžeme povolit jak chceme a kdy chceme. Záleží jen na rozhodnutí a míře našeho “stisku“ … Je třeba se jen naučit rozpoznávat symptomy provázející gradující míru rizika. V outdooru toto platí dvojnásobně.
Je třeba umět rychle a efektivně vyhodnocovat svoje vzpomínky a zkušenosti, srovnávat přítomnost s minulostí a umět si rychle vybavit budoucnost. Toto jsou nedílné předpoklady pro to naučit se číst aktuální stav rizika, umět jej přesně specifikovat, zařadit, klasifikovat a hlavně primárně rozpoznat symptomy a nápovědy samotné přírody, která nás umí vždy upozornit dostatečně dopředu. V neposlední řadě je třeba se naučit klasifikovat bazální lidská rozhodnutí. Potom můžeme maximálně efektivně povolovat dlaň a koordinovat plynule přiblížení k vlastní hranici rizika relativně bezpečnou a únosnou mírou. To nám přitom umožní zažívat velká dobrodružství, která jsme si vysnili a současně udržet míru rizika v bezpečné hladině.
Snad každý z nás někdy více či méně riskoval. Každý z nás už někdy stál před rozhodnutím s určitou míra rizika. Faktem zůstává, že riskovat vždy znamená něco ztratit a něco nového mít. Jedno bez druhého nejde. Vítězstvím je samozřejmě více mít než ztratit, toliko lidské pudy, provázející touhu riskovat na všech úrovních lidské činnosti. Vypusťme však touhu riskovat ve prospěch získání hmotných statků a ponořme se do problematiky rizika v outdoorových sportech, toliko expandující činnosti na všech úrovních současné populace.
Přirozená touha člověka stále více riskovat pramení mnohdy ze stále hektičtějšího způsobu života a rychlého životního rytmu, který pohlcuje většinu z nás. Ve stejně rychlém tempu potom drtivá většina konzumentů outdoorových aktivit vstřebává pocity uvolnění, prostoru a poznání.Každý individuálně dle svých prožitků a momentálních stavů. Vždyť jak může mnohdy dopadnout víkend takového jedince, který přikvačí deset minut před zavírací dobou do outdoorové prodejny a dle předem přesně vypsaného itineráře pravděpodobně získaného v cestovní kanceláři, v rychlosti a stresu nakoupí věci, o kterých nemá ani potuchy jak fungují a pro jaký účel byly vlastně vyrobeny.Takto stresovaný jedinec po celotýdenním zápřahu v zaměstnání na povel vysazuje a naskakuje do “vlaku“, o kterém nemá mnohdy ani potuchy jakým směrem vlastně jede a co ho na cestě vůbec čeká. Důležitý je přece momentální odvaz, vypnutí mozku, vyčištění a takový malý upgrade lidské schránky a je vlastně jedno kde a co se tam bude dělat, vyzkoušet je třeba přece všechno, ne? I s takovýmto přístupem jsem se osobně setkal. Bohužel už nevím, jestli zmíněný jedinec stále žije a žije-li šťastně a spokojeně až dodnes.
Rizik je velké množství a různě jsou propojeny s našimi životy. Příkladnou formou jednoduchého, ba až triviálně zbytečného rizika, je pro mě bungee jumping. Aktivita vykonávaná příkladně na jeřábu, nad volnou hlubinou, znamená jen tak z plezíru skočit na gumovém laně do hlubiny, aby jedinec posléze vykřikl bujarým veselím a nechal adrenalin (příkladně krev) ještě pět minut stříkat z uší. Bezesporu momentální niterní prožitek vyžadující dílčí odvahu, sekundové vypnutí mozku, přínos však myslím rychle prchavý a dosti povrchní. Na druhou stranu berme v úvahu, takové nutné riziko.Třeba záchranář, pohybující se na “vratké podlaze“ závažného rozhodnutí, které musí být jasné, zřetelné a okamžité. Protože každou další sekundou ohrožuje případně životy dalších zúčastněných v místě události. Riziko rozhodnutí je obrovské, v sekundě může ztratit třeba úplně všechno anebo naopak všechno stabilizovat a celou kritickou situaci tak zvrátit do kladných hodnot. To je další příklad rizika. Pak tu máme ještě riziko, které posouvá hranici lidských možností, objevuje nové světy, posouvá hranici lidského poznání. Nebýt takovýchto jedinců, jen stěží bychom jako lidstvo věděli a pozdvihali svůj um a vědomosti stále dál a dál.
Co je tedy akceptovatelné riziko? Jak toto posoudit? Co je extrém a co není?
Pro názornou ukázku zde uvádím několik příkladů resp.situací do kterých mě přivedl sám život a přesně takto probíhaly jak popisuji níže.
Kdysi, už je to hodně dávno jsem se zúčastnil expedice do hodně hluboké a těžké propasti ve francouzských Savojských Alpách. Bylo mi 22 let. Jako jeden z mladých jungemanů jsem spíše poslouchal a odzíral od starších a zkušenějších harcovníků. Po čtyřech týdnech trvání expedice však přišel moment, kdy bylo téměř jasné, že objektivní podmínky (nový čerstvý sníh, četné laviny, extrémní klimatické podmínky) nedovolí sestup druhému útočnému družstvu na dno jeskyně. Tehdy jsem za celou expedici zaplatil asi 15 tis.korun a nedokázal jsem si představit, že nebudu stát na dně. Tehdy to byly obrovské peníze. Zkušenost a velitelské slovo starších byly tehdy jasnými a nezvratitelnými argumenty. Expedici bude nutné pravděpodobně předčasně ukončit! Na dno se doposud podařilo za extrémních podmínek, sestoupit prvnímu čtyřčlennému družstvu, které však opustilo propast spodním vchodem. Bylo mi tehdy jasné, že pokud na útočný sestup nevyrazíme přes všechna úskalí do 48 hodin, je po všem. Každý den venku připadalo přes půl metru sněhu. Sněhová vrstva dosahovala 10-12m! Den před tím spadla z vrcholu Criou obrovská prachová lavina a okrajem zasáhla sestupující družstvo speleologů, kteří se vraceli od horního vchodu. Zbytek družstva, které zatím vykopávalo spodní vchod do propasti, tlaková vlna smetla k zemi. V noci se chata třásla v základech. Kolem “jezdily“ laviny jak vlakové expresy v pravidelných intervalech až do rána. Situace pro znalého jedince dosti čitelná, aby celou expedici “skrečoval“ a dostal ve zdraví všechny dolů do bezpečí. Vše mělo být ale úplně jinak. Jediná rozhodující noc plná emocí, kdy vznikly přátelské vztahy na život a na smrt, upevnila se přátelská pouta neochvějným způsobem a silou hlubokých kořenů. Tehdy jsme riskovali, moc jsme riskovali. Když se na to dnes podívám zpětně, rozhodoval bych se teď úplně jinak. Rozhodnul bych se stejně jako tehdy moji starší kamarádi. My jsme však tehdy přece jenom nakonec vyrazili. Riziko bylo obrovské. Strach ještě větší. Cestou ven z propasti, po týdnu stráveném v podzemí jsme byli nuceni prokopat se čtyřmetrovou vrstvou čerstvě napadlého sněhu a čelit obrovskému nebezpečí lavin při sestupu dolů na chatu. Výsledkem však byl druhý průstup propasti na světě, od vchodu C37 na dno k sifonu a zpět. Byl vytvořen český hloubkový rekord a tímto se odstartovala celá sága vážných expedičních projektů po celém světě.
Pro mě byla vlastně celá expedice tímto vměstnána do jedné jediné noci. Do noci plné pozitivních emocí, při které vzniklo něco jedinečného, něco více než samotný sestup na dno propasti. Až později jsem pochopil, že kladného výsledku jsme tehdy dosáhli jen díky jedné jediné kombinaci. Dravého mládí a rozvážné mysli těch starších, zkušenějších. Díky této kouzelné kombinaci jsme si tehdy všichni splnili svůj sen. Posuďte sami do kterého stupně byste zařadili míru tohoto rizika.
V lednu roku 2005 jsem se zúčastnil expedice do nejhlubší propasti světa, Krubera-Voronja –2140m, v abcházské části Kavkazu. Destinace dosti riziková již díky politické situaci v tamní oblasti. Navíc poloilegální přechod rusko-abcházské hranice, nahoře 6m sněhu, vynáška starým rozpadajícím se vrtulníkem, přistání v hlubokém a čerstvém prašanu, psychická hranice ruského mužika diametrálně odlišná od průměrně smýšlejícího středoevropana. Přesto jsme se rozhodli pro to vyjet. V Suchumi na vypáleném a zničeném letišti tekl letecký benzín při tankování pohonných hmot z veliké nádrže velkého vojenského Zilu z nádrže helikoptéry po opláštění dolů pod vrtulník. Nějak jim ty příruby na hadicích netěsnili, či co a hlavně to bylo všem úplně jedno. Podotýkám, že nešlo o neškodných pár kapek. Mužik ve vojenském munduru spokojeně pokuřoval a statečně žmoulal cigáro v koutku úst. Stáhl jsem se do uctivé vzdálenosti a čekal, jestli mu to cigáro upadne nebo ne. Pořád jsem měl šanci z toho šílenýho vlaku vyskočit. Ukazatele byli přece tak jasně zřetelné a viditelné. Problémová a nestabilní oblast, infrastruktura nulová, šance na případnou záchranu minimálně hodně sporná až nulová, přechod do Abcházie za pěkně tučný pakl dolarů tam i zpět. Žádné záchranné služby, jen vlastní zodpovědnost a pocit blízkého “civilizovaného“ Ruska za zadkem. Cílem byl 14 denní pobyt na dně světa a pokračování v průzkumu propasti. Navíc za sifonem, který bylo nutné proplavat v hloubce 1440m. Do helikoptéry jsem nastoupil, utěšujíc se myšlenkou, že nahoru se stejně jinak nedostaneme a Rusové tímto ocelovým ptákem létají standardně již dlouhá léta. Až když se hromada 11 tun duralu napodruhé odlepila od země, kamarád Oleg Klimchouk pravil. „Neboj já se taky bojím, takových mašin po celým Kavkazu leží habaděj“.
Ve chvílích, kdy někdo rozhoduje o mém životě, mi dobře nebývá. Toho pilota jsem si za “kniplem“ pořád prohlížel. Říkali mu Vasiljič a víc než pilot, to byl veterán z rusko-afgánské války, který věděl jak se ta rozpadající hromada duralu ovládá. Závěsy na raketové systémy dodávaly vrtulníku ještě pocit vážnosti a stability a nám dílčí útěchu, že to všechno dobře dopadne. Za 30min. bylo všechno jinak. Rozmetané kusy helikoptéry na stovkách metrů čtverečních, rozházený materiál, bezvládně se povalující zranění, smrad z benzínu, vichr, mráz deset stupňů, tlustá sněhová peřina zbarvená krví a olejem. Stopa padajícího vrtulníku vedla asi 80m někam dolů do nevelkého závrtu v zasněženém svahu kopce, kam se stroj s utrženým ocasem řítil pod plnými otáčkami rotoru vstříc jisté zkáze. Zkrvavený Vasiljič a kamarád Denis, řekli s mírným úsměvem jediné. „Sorry, mi to ještě neumíme, ale brzo se to naučíme“. Následovala strastiplná několikadenní záchranná akce, která skončila naštěstí jen komplikovanými zlomeninami a otřesy mozku.
Myslím, že nedílnou součástí takovýchto prožitků, je někdy až extrémní stmelení a provázání jedinců a upevnění vzájemných vztahů. Funguje to však dokonale i opačně. Na okraj a samovolným čistícím procesem se dostanou jedinci, kteří projeví díky těmto situacím akt vlastní prospěšnosti a egoismu. Extrém totiž odhaluje charaktery a je sítem pro další závažné kroky aktérů na jakýchkoliv úrovních lidského konání.
Pokusme se tedy vytvořit takovou pomyslnou klasifikaci rizika anebo případně stupnici potenciálního nebezpečí.
Stav: Relativní jistota a bezpečí
Jedinec se záměrně vyhýbá všem situacím, které jen zavánějí pocitem rizika. Zemře ale tak jak tak. S největší pravděpodobností jen o něco víc chudší než ti všichni ostatní.
Stav: Rovnováha, kompromis a snaha porozumět všem zúčastněným
Zlatá střední cesta. Umění najít společné slovo a kombinovat dravé mládí a rozvážnou mysl zkušenějších. Tady by neměli rozhodovat osobní ambice, cíle, individuální přístup, ale koordinovaná vyváženost, kompromis a stav rovnováhy.To vše byť jen ve dvojici, anebo stejně tak při organizaci dvacetičlenné expedice. Umět z nadhledu vysledovat dvě rozdílné energie a “mínusy“ na obou stranách zvrátit ve společné plus. Ideální kombinace dravého mládí a rozvážné mysli těch starších a zkušenějších. Stav se může takto plynule vyvinout (ideální), anebo ho lze navodit (nutná účast jedince-ců s nadčasovou myslí a rozpoznání správného klimatu v týmu).
Stav: Kontrolovaný extrém
Vyžaduje obrovské úsilí, zkušenosti a úzkou specializaci na všech úrovních lidského konání.Jedinec se zde záměrně a na základě dobrovolného rozhodnutí pohybuje na “ostří nože“.Situace se může velmi rychle vymknout a zvrátit vše do nezvladatelného stavu. Řekl bych, že povážlivě rychle narůstající procento populace.Toto funguje pravděpodobně jako přetlakový ventil ve vztahu k dnešnímu způsobu života. A to na všech úrovních lidského konání. Bohužel drtivou většinou nejde o kontrolovaný stav, ale spíše nerozpoznání míry a hranice nebezpečí, kdy posléze již nelze zvrátit běh dalších událostí.
Stav: Extrém
Všechny situace, které mají co do činění se stavem, nad kterým jsme ztratili jakoukoliv kontrolu.Jde o samovolně a živelně se vyvíjecí stav bez ohledu na lidské ztráty a další útrapy.Tento průběh nelze až na některé dílčí anomálie nikterak dokumentovat. To vše = zbytečný hazard většinou s tím nejtriviálnějším podtextem anebo hru osudu a vyšší moci, kterou nelze nikterak odvrátit. Pouze přijmout.
Už delší dobu vím, že jakýkoliv extrém je nezdraví. Ať tam či onam. Rovnováha je tou jedinou správnou volbou jak eliminovat průšvihy a přitom si klidně sáhnout na hranici lidských možností. Jaký stupeň z výše uvedeného si k dosažení svých cílů vybereme, je jen na nás. Mějme však na paměti, že i největší ambiciosní cíle jsou jen nástrojem k dalšímu poznání.Je na nás, jak se jich zhostíme. Myslím, že obstojíme-li, otevřou se nám vrátka k dalšímu vyššímu poznání a cílům. Opačně si myslím, že se budou opakovat na různých úrovních až do té doby dokud neprocitneme. A to platí ve všech směrech lidského konání.
Nenechme se tedy strhnout energií silnějšího jedince a vstoupit tak do dramatu jeho hry. Ať již jakékoliv a vlastně kdekoliv. Rozpoznejme tu svoji pravou roli a žijme svůj příběh. Jasně viditelná cesta vpřed eliminuje stav rizika.
Bez rizika to přátelé, ale nejde! A nezapomeňte, že někdy je lépe udělat dva kroky vzad, abyste mohli později udělat tři vpřed! Riskujte bezpečně a vždy jen sami za sebe!
(Autor je členem a zdravotníkem Speleologické záchranné služby ČSS, stanice Morava)
Putováním spojuji nitky souvislostí. Jen niterním a bytostním vnímáním jsem schopen čelit sprše otázek svého Já. Někdy je to krutý boj .Rád se jej ale účastním. Pravda se dere totiž na povrch! Čím častěji a rozmanitěji vnímám, tím méně čelím. Vím!
Proto putuji. A někdy až za hranice sluneční soustavy. Je to všechno jeden velký risk!
2006 © Cavex club, shop Shean, design JaK
20.1.2012 10:43
STAŇ SE ČLENEM CAVEX CLUBU A ČERPEJ VÝHODY A BENEFITY PO CELÝ ROK. OBDRŽÍŠ ORIGINÁLNÍ VĚRNOSTNÍ KARTU CAVEX. VÍCE INFO V ODKAZU KLUB CAVEX.
20.1.2012 10:42
OBDARUJTE SVÉ BLÍZKÉ ORIGINÁLNÍM DÁRKOVÝM POUKAZEM V CENÁCH 500, 1000 A 2000 KČ. OBJEDNEJ NA: info@cavexclub.cz
20.1.2012 10:42
NEJVĚTŠÍ SPELEOLOGICKÁ SPECIÁLKA V ČESKÉ REPUBLICE AŽ 100M2 PRODEJNÍ PLOCHY, E/SHOP, KURZY SPELEOLOGIE, KURZY SRT, CAFE & CAVING SHOP
20.1.2012 10:43
PROVOZNÍ DOBA PRODEJNY CAVEX V ZIMNÍM OBDOBÍ JE: PO - zavřeno, ÚT až ČT - 11-14 hod., PÁ 14-17hod, SO 09-18hod, NE 09-12hod
20.1.2012 10:43
PRODEJNU CAVEX NALEZNETE V OSTROVĚ U MACOCHY V MORAVSKÉM KRASU ZDE: Loc: 49°22'56.366"N, 16°45'42.815"E NAPROTI HOSTINCI U NĚMCŮ.